Volkswagen Passat 2.0TSI: Evropa v Malajsii

Lišáci mi dali to nejlepší auto, co na letišti v Kuala Lumpur našli. Nebylo nejnovější, ani nejchytřejší. Rozhodně ale bylo nejevropštější. Letíte přes půlku zeměkoule, abyste dostali Passat. Sednete dovnitř, nastartujete nalevo od volantu (celé porsche!) a říkáte mu: „Tak jedem na Sepang!"

Buďte na sebe hodní a zahřívací den s volantem na druhé straně si dejte po dálnici a okreskách. Do úzkých serpentin z padesátých let, kterými pojedete zítra do Cameron Highlands, vyrazte s odpočatýma očima a navnímanou šířkou auta. Čeká vás několik hodin jízdy naprosto úžasným tropickým deštným lesem. Tak ať si z něj nepamatujete jen obraz ve zpětném zrcátku.

Vyhlíží vás první mýtná brána. Vy ji také. S hlavou z okénka.

Nárazníku se nic nestalo a vaše ruka se zapůjčenou TnG kartou dosáhla ke čtečce. Žádnou benzínku jste za letištěm ještě nepotkali a oddychnete si, že autopůjčovně zbyl na kartě kredit. Závora se zvedá. V Kuala Lumpur u většiny bran zaplatíte platební kartou. Mimo KL byste ale bez TnG daleko nedojeli. To má být otevřený boj s karetními společnostmi? Nejspíš ano, když kredit na TnG nabijete jen za hotovost.

Mezitím na webu Touch ’n Go: „Leading the way to a cashless society..."

TnG jde údajně nabíjet i přes aplikaci, ale přihlášení vyžaduje malajsijské telefonní číslo. Hotovost to jistí.

Kolik hotovosti kvůli TnG potřebujete vybrat? Passat po Malajsii najel cca 1 700 km a utratil asi 100 ringgitů. Mýtná brána si brala něco mezi 1 a 5 ringgity. Až vám vylítne stres, protože celou řadu aut za vámi zablokujete kvůli nedostatku kreditu, úředník z budky vám kredit dobije na místě. Pochopitelně hotovostí. Minimum pro nabití bylo 20 ringgitů.

Cashless society. Leading the way to.

Na známé půdě

Když přijíždíte na Velkou cenu ve Španělsku, z každé strany vás těsně míjí jedna motorka za druhou. V Malajsii si zvyknete na to samé, a neomezuje se to na den závodu. Snad každému autu svítí asistent hlídání mrtvého úhlu. Dokonce i těm starším a menším. V Malajsii se uprostřed roje skútrů neocitnete, jen když prší. To se štosují pod mostem. A nejen ve městě. I na dálnici.

North-South Expressway vás kupodivu ničím nepřekvapí. Passat by ze zvyku ocenil rychlost vyšší než 110 km/h, ale jinak brázdí revír, pro který byl stvořen. Geometrie, šířka pruhu, střední pás, všechno se zdá tak povědomé. Malajsijské dálnice vypadají mnohem víc evropsky než ty v USA.

Když se vydáte jižním směrem, protože dostanete chuť na portugalský Pastel de Nata, čeká vás první otevřený úsek z osmdesátých let. Připomíná D1 před rekonstrukcí. Ani kulisy cestou do Melaky nejsou nic nového. Sklad, hala na výrobu čipů, billboard, sklad, hala, billboard. To jste skoro mohli zůstat doma.

A přece si všimnete něčeho zvláštního. Motorky vás v kolonách spořádaně předjíždějí zleva. A většina aut konečně jezdí v pravém pruhu.

Po pár stovkách kilometrů a desítkách objetých skútrů se passat naučí vklouznout do mýtnice s jistotou, ne s vaší hlavou z okénka. Tím se vám odemkne nový level: okresky.

Kde začíná Malajsie

Stejně jako na dálnici, i na okreskách platí, že nejprotivnější řidiči sedí v Perodua Bezza. První auto místní výroby, co se naučíte poznávat, je tenhle úzký sedan s vysokým těžištěm. A ani se tomu protivovi nepodíváte do očí. Řídíte jediné auto široko daleko, do kterého je vidět.

Na venkově zaplujete do plantáží hustě vysázené palmy olejné. Až se vynoříte na pobřeží, vyrazí vám dech pohled na nákladní lodě a tankery. Pozorujete nejdůležitější námořní dálnici světa.

Nevěřili byste, že někde zaplatíte za benzín méně než v Texasu. Litr za třináct korun? A pro Malajce za 10? Benzín bezkontaktně u stojanu, TnG kredit hotově uvnitř benzínky. Podezřelé je, když pak intuitivně přijdete ke dveřím, kde po otevření koukáte na volant. A jestli ráno při výjezdu z garáží neřadíte zpátečku, troufnete si na novou úroveň: vyrazit do serpentin do pralesa.

Oproti jižnímu směru North-South Expressway je ten severní přesně podle očekávání. Žádné haly a billboardy, jenom krajina. Rozvlněná skoro stejně jako bezza během předjížděcího manévru.

Pralesem, co vás fascinuje od sjezdu až do Cameron Highlands, jede s mírnou nadsázkou jediné evropské auto a obousměrná kolona toyot Alphard. VIP přeprava plná cestujících, kteří chtěli přijít o půlku zábavy. Na stavu vozovky pozorujete, jak je trasa oblíbená. Na pár místech zrovna pokládali nový asfalt, tu a tam čile záplatovali. Úvodní úsek se opravy zatím nedočkal a polovina kráterů zůstala pod vodou. Je v tom pět čísel, nebo chybí kus silnice? Představa, že passat v některé vodní pasti nechá kolo... Brzda, plyn, brzda, plyn. Alphardy se na vás začnou nervózně lepit. Na toho protivu za volantem je vidět. Zato jejich okna jsou pomalu černější než barva laku.

Stromy, palmy, strelicie vyšší než vy, před nimi žlutočerné značení prudkých zatáček, nad tím sytě oranžové svahy a výš jen modré nebe. Stáhnete okénko, přiletí facka tropického vzduchu, zastavíte přehrávání a jenom posloucháte zvuky pralesa. Dokud vás nevyruší dálkové autobusy a zásobovací náklaďáky, co o sobě před zatáčkou dávají vědět troubením.

V cíli se zchladíte ve dvaceti stupních, zahřejete se kávou z Amsterdam Cafe a z místa uprostřed skutečné živé přírody sledujete smyčku videí z tulipánových polí. Snažíte se pochopit, proč turistické středisko vzniklo právě tady, dvě hodiny od civilizace. Brit v záchvatu vizionářství vykácel část džungle, aby na svahu vysázel čajovou plantáž. Kvůli ní si počkáte třicet minut v zácpě dalších zvědavců, kterým už čaj o páté nechybí, a šup zpátky dolů.

Cestu vám proráží luxusní autobus, ze kterého visí lijána. Než se vrátí řádný tropický liják, o místo mezi svahem na jedné a odvodňovacím příkopem na druhé straně se dělíte s volně pobíhajícími psy.

Po stovkách zatáček už se dávno identifikujete jako passat, tak z džungle hurá do města.

Tady Evropa končí

Saúdská Arábie si vysnila Neom. To Malajsie, ta vybudovala město na zelené louce už před víc než dvaceti lety. Každý váš den začíná právě tady.

Po snídani vyjedete před premiérovým palácem, který připomíná Národní muzeum. Před ním byste čekali Václavské náměstí. Místo toho dostanete nekončící řadu ministerstev po obou stranách pětikilometrového bulváru a dvakrát delší, uměle vytvořené jezero. Na druhém břehu minete novou černou budovu, ústředí protikorupční komise. Náhoda?

Při příjezdu z jihu se vám konečně otevře celé panorama KL. Petronas Towers, které na obzoru stále hledáte, jinak lehce zapadnou za pomníčky dalších politiků. Téma na jindy.

Než se ke dvojčatům přiblížíte, zíráte na obytné rezidence, co jsou náhodně rozeseté po celé aglomeraci. Největší česká sídliště, to je v místním měřítku úroveň venkovních garáží. Obytná část rezidenčních komplexů je vyhnaná do dalších 40 pater a výš. Rostou všude kolem vás. Jednou se dálnice nestihne zatočit včas, takže lidem vidíte do talíře. Hop přes svodidla, a jste na návštěvě v obýváku.

Přestože na sjezdech a nájezdech musíte kontrolovat spoustu aut, řidiči nedělají zbrklé pohyby. Když passat pochopí, že skútry jsou na semaforech rychlejší, a nechá všechny odjet... Nezvyklý zůstává jen pohled na eklektický mix budov z různých období v různém stylu. Nad dálnicí moderní rezidence, pod ní zašlé domky a chatrče.

Usoudila jsem, že bez mého selfie před twin towers se datová centra obejdou. Co bych příště zvážila, je videozáznam road tripu do Genting Highlands. Dvacet kilometrů vracečkami ve stoupání až k 18 %, to nevyzkoušíte jen tak někde. Už vůbec ne na rušné čtyřproudovce, kde se o vnitřek zatáčky perou autobusy se supersporty a kde v odstavném pruhu zastaví nablýskaná třída S, vystoupí kravaťák s mobilem u ucha a kolem se seběhne deset malých opic. Kdybyste chtěli zažít ten adrenalin, kdy motor zoufale prosí o milost a brzdy se mění v dýmovnice, pak nejspíš bude lepší volbou bezza. Ještě štěstí, že hondě Accord byl víc podobný passat.